Miroslav Ivanov

Prozaik, význačný představitel literatury faktu, literární historik, scenárista a také reportér Miroslav Ivanov (1929 - 1999) se narodil v Josefově nad Metují. Vystudoval jaroměřské gymnázium a po maturitě (1948) odešel do Prahy, kde v letech 1949-53 studoval na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity, obor čeština - dějepis. Na katedře české a slovenské literatury pak několik let působil jako odborný asistent. Postupně ho však přitahovala literární tvorba.
Od počátku šedesátých let se stává jedním z nejvýraznějších autorů české literatury faktu. V jeho pojetí tento žánr představuje tematické zaměření na čtenářsky atraktivní historická a literárněhistorická tajemství. Charakteristickým znakem jeho děl je snaha opřít své úvahy o metody exaktních věd, kriminalistické analýzy a metody dobově populární (kondiciogramy).
Knižně debutoval cestopisem po Itálii a Řecku (Bohové odešli, 1959) a jeho zájem o cestopisnou prózu se později projevil i např. v dílech s tematikou z dějin válek (Martova pole, 1974; Přípitek na Šipce, 1978) nebo v knize o Antonínu Dvořákovi (Novosvětská, 1984).
Zpočátku se věnoval také historii dělnického hnutí (Lenin v Praze, 1970) a protifašistickému odboji, mj. psal o atentátu na Reinharda Heydricha (Nejen černé uniformy, 1963), o Lidicích a Ležácích (A hořel snad i kámen, 1975). Původní profese ho rovněž přivedla k „záhadám", jež skrývá česká literární historie a k otázkám životního osudů spisovatelů (Historie skoro detektivní, 1961; Záhada Rukopisu královédvorského, 1970; Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi, 1977; Zahrada paní Betty, 1992).