Bernard Malamud

Bernard Malamud (1914 - 1986) je potomkem litevskožidovských rodičů usazených v Brooklynu. Jeden z vrcholných představitelů židovské enklávy v americké próze 20. století studoval na Kolumbijské univerzitě a už od konce 40. let působil jako vysokoškolský pedagog: nejprve v oregonském Corvallisu, který se připomíná v jeho románu Nový život (1961), a posléze vedl kursy tvůrčího psaní ve Vermontu a na Harvardu. Na konci 70. let předsedal americké odbočce PEN-klubu. Ačkoli sedm jeho románů vychází z různorodých situací, spojuje je drama antihrdinů, kteří bez ohledu na národnost a víru „projevují vůli přežít za důstojných podmínek a v tom jsou Židy, přestože o tom nevědí". V prvotině Smolař (1952) je tento pohled propojen se symbolikou amerického snu v prostředí vrcholového baseballu, zatímco Příručí (1957) z autorovy rodné čtvrti prozrazuje sympatie k poetice neorealismu. Nechvalně proslulou Bejlisovu aféru a následnou vlnu pogromů v carském Rusku zpracoval Malamud v próze Správkař (1966), za kterou obdržel Pulitzerovu cenu a Národní knižní cenu. Nájemníci (1971) jsou odvážnou studií zachycující bouřlivou emancipaci amerických menšin na konci 60. let. Pozdní próza Dubinovy životy (1979) spájí principy uměleckého románu o stárnoucím spisovateli s eskapádami způsobenými jeho druhou mízou a spisovatelova závěť Boží milost (1982) se obloukem vrací k vyvolenému národu v žánru antiutopie, zpracovávající obraz světa v časech biblické potopy. Brilantní schopnost odhalit a pojmenovat lidské hoře na sevřené ploše prokazují též autorovy povídky, které v češtině představily nejprve výbory Idioti mají přednost (1966) a Život je lepší než smrt (1995) a poté i jejich komplet Pták židák (1999).