Jorge Amado

Jorge Amado (10. 8. 1912 - 6. 8. 2001) byl po dlouhá desetiletí bezpochyby nejpopulárnějším a nejplodnějším brazilským prozaikem. Ve třech desítkách románů a novel prokázal tento skvělý vypravěč těsné sepětí s životem své země a důvěrnou znalost duše lidu s jeho tradicemi a kulturou. Rýsuje se v nich rovněž složitý vývoj samotné autorovy osobnosti, kterou charakterizuje neustálé hledání osobité tvůrčí cesty a lásky ke svobodě. Jako perzekuovaný člen Komunistické strany Brazílie v dobách pravicových a vojenských vlád v zemi (v letech 1948-52 musel odejít do exilu a žil mj. v bývalém Československu) se později s komunismem rozešel, aniž však opustil pozice levicového intelektuála. Od 60. let žil střídavě v hlavním městě Bahie - São Salvadoru - a v Paříži.
V prvních románech z 30. let (Kakao a Pot) popsal těžký úděl dělníků na kakaových plantážích, jejichž realitu znal důvěrně z vlastní rodiny. V jiných románech se zaměřil na boj o moc (např. Země bez konce či Země zlatých plodů) i na další tíživé problémy brazilské reality, jako je - v románu Kapitáni z písku - osud bezprizorních dětí. Nejúspěšnější Amadův román Mulatka Gabriela vzdal hold nespoutanosti a kráse brazilských mulatek. Toto dílo zahájilo období zřejmě nejzdařilejších děl: v novele Smrt a smrt Jáchyma O'Vejvody, románech Dona Flor a její dva manželé a Staří námořníci i ve sbírce novel Pastýř noci projevil autor mistrovství vypravěče a invenci, opustil pojetí literárního díla jako dokumentu a v duchu nejlepších vlivů brazilského realismu 19. století stavěl na fantazii. Prózy té doby i pozdější, jako Krámek zázraků či Zmizení svaté Barbory, se staly skutečnými studiemi brazilského lidu a synkretického charakteru tamní kultury.