Ludvík Souček

Dr. Ludvík Souček (1926 - 1978) - Původním povoláním lékař, posléze televizní, filmový a vědecký pracovník, žurnalista, vedoucí nakladatelského oddělení, ale především - spisovatel. Přestože umírá předčasně (a přitom až jaksi záhadně), zanechal po sobě desítky výjimečných knih. Nepočítáme-li jeho „autorské" začátky (Hrajeme maňáskové divadlo a Vyrábíme maňáskové divadlo; ostatně, pro děti a mládež psal i později: Hrátky kolem křižovatky, Jak se světlo naučilo kreslit, Kam nedosáhne hlas a nebo třeba půvabnou „kapesní" knížečku, fascinaci mravenčí „populací" Malí rytíři velkých měst), pak nelze nevzpomenout jeho vyčerpávající sérii o fotografii, kterou miloval a - jak už to bylo Součkovi vlastní - dokonale poznal (Konečná úprava fotografií, Speciální fotografické techniky, Panoramatická fotografie, Snímky proti světlu, Užitečné drobnosti ve fotografii a pozdější Fotografujeme na cestách). Jako výtečný znalec dané problematiky napsal i původní (a v jeho případě neobyčejně čtivé) životopisné slovo u několika předních mistrů (Brassai, Lásló Moholy-Nagy, Jiří Sever a Zdeňko Fejfar) dnes již legendární „čtveraté" edice „umělecké fotografie", ale nesmíme zapomenout ani na monografii Součkova oblíbeného Jaromíra Funkeho. Mezi českými novináři (některé jeho knihy vyšly i cizojazyčně: německy, anglicky, slovensky a dokonce i maďarsky) je však jméno Souček spojeno především s literaturou vědeckofantastickou, obecně pak s tajemnem a záhadami. Však také přeložil do češtiny kontroverzní, leč bombastické Vzpomínky na budoucnost slavného Ericha von Dänikena... Ale Souček byl především tvůrce. Již předtím vychází jeho Velké otazníky o historických záhadách, které posléze doplní o populárně vědecké (tehdy u nás vznikající obor) Nebeské detektivky, senzace a záhady.
Mezitím však už vyšel první díl jeho fascinující (původně nezamýšlené) trilogie Cesta slepých ptáků, Runa Rider a Sluneční jezero, fiktivní „autentické" reportáže (nejprve) z cesty do středu země (po stopách Julese Verna a jeho hrdinů), jejíž aktéři se zde setkají s mimozemskou civilizací, aby nakonec odlétli „na návštěvu" do vesmíru... „Reportáž" Cesty je tak živá (postavená na dobových faktech), že reakce na ní připomínají ohlasy na Wellesovo živé americké vysílání o „aktuální" invazi Marťanů na Zemi. Nesmíme jistě zapomenout ani na Součkovy výtečné špionážní detektivky Případ ztraceného suchoplavce, jejichž hrdinové později řeší doylovský Případ Baskervilského psa, ani na tajemné (některé lehce sci-fi) povídky Bratři černé planety či Operace Kili, pátrání po záhadném „magickém" červu Olgoji Chorchoji (Krotitelé ďáblů) a zejména Součkovu osobitou analýzu německých „ufologických" výzkumů a vývoje nové tajemné zbraně (Záhada jantarové komnaty) či vývoje zbraní biologických - jistěže se sci-fi časoprostorovým přesahem (Pevnost bílých mravenců). Zapomněli jsme řadu populárně vědeckých publikací, jako třeba Nebe plné balónů, Co zavinil Gutenberg, Minislovník oprav oblíbených omylů a posléze Obrazový opravník obecně oblíbených omylů či Kdo byl kdo I., II. - a tady jsou „na hraně" již více literárnější Blázniví vynálezci - kapitoly z dějin nesmyslů či Rakve útočí; zapomněli jsme i ryze sci-fi povídky Bohové Atlantidy či Blázni z Hepteridy a také filozoficky fascinující, bohužel nikdy nedopsané, Železo přichází z hvězd...
Ale to už jsme u nejslavnější Součkovy „trilogie" (byť poslední publikace nikdy nevyšla!) Tušení stínu, Tušení souvislosti - a Tušení světla, které bylo za záhadných okolností ukradeno jen pár dnů před Součkovou předčasnou smrtí (?!). Obě vydaná Tušení, kde s neobyčejnou invencí svého geniálního mozku odhaluje a svérázně vysvětluje „bílá místa" (tedy záhady) lidského poznání, jsou vrcholem Součkovy tvorby.