Richard Glazar

Narodil se roku 1920 v Praze v židovské rodině (pův. jménem Goldschmid). V roce 1939 složil maturitní zkoušku na gymnáziu a zapsal se na vysokou školu. Z rasových důvodů však nemohl studovat a pracoval jako zemědělský dělník až do září 1942, kdy byl deportován do Terezína. 8. října byl dvaadvacetiletý Richard Glazar zařazen do transportu na východ, konečná stanice Treblinka. Řízením osudu se ocitl mezi několika vězni, které esesmani vybrali do pracovního komanda v koncentračním táboře. Všichni ostatní byli ještě téhož dne usmrceni v plynových komorách. Glazar pracoval v tzv. třídírně šatstva v prvním táboře. Díky nezlomné víře v nutnost vydat svědectví a díky solidaritě mezi vězni se v táboře rozvinula ilegální činnost. 2. srpna 1943 propuklo dlouho připravované povstání, jehož se zúčastnilo také šest českých a slovenských Židů. Dvěma z nich - Richardu Glazarovi a Karlu Ungerovi - se podařilo z Treblinky uprchnout. Shodou šťastných náhod se oba dostali od polské řeky Bug až do německého Mannheimu, kde s novou identitou získali práci v místní kovárně a pracovali až do osvobození americkou armádou. Po válce se Richard Glazar vrátil do Prahy, vystudoval ekonomii a cizí jazyky, pracoval v zahraničím obchodu, ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury a nakonec v ČSAV. V 60. letech svědčil v düsseldorfském procesu proti bývalým věznitelům z Treblinky a své svědectví sdělil i v Lanzmannově filmu Šoa. Po sovětské okupaci 1968 emigroval do Švýcarska, kde trvale žil až do roku 1997 kdy zemřel.