Černá záda času

Co je v románu „pravda" a co „smyšlenka"? Území skutečnosti a fikce se stýkají snad jen kdesi na rubu času, jeho černých zádech, myslí si světoznámý španělský prozaik Javier Marías. V Černých zádech času se zdánlivě snaží opravit mýlky, které vyvolal jeho dřívější román, ale ve skutečnosti dává promlouvat hlasu času, z nějž se mimo jiné vynořuje příběh jedné záhadné smrti v Mexiku nebo osudy mezinárodního dobrodruha.
Co se stane, když román, který spisovatel napsal, vstoupí autorovi zpětně do života a fikce začne vytvářet svou vlastní skutečnost? Tato paradoxní situace je východiskem románu Černá záda času, v němž Javier Marías tentokrát vystupuje zároveň jako vypravěč i autor. Zdánlivě chce „opravit" mylný výklad čtenářů, kteří jeho dřívější román Všechny duše pochopili jako autobiografický. Na tuto autorovu šalebnou hru však nesmíme přistoupit: jak postupně zjišťujeme, pravým tématem Černých zad času není náprava často groteskních mýlek, nýbrž moc vyprávění, které jediné dokáže skutečnost zachránit před zmarem míjejícího času, byť ji současně i zastírá.
Pod názvem, který je opět citátem ze Shakespeara, dává autor jednak nahlédnout do velmi osobních prožitků, jednak sleduje životní příběh a záhadnou smrt zapomenutého anglického spisovatele Wilfrida Ewarta v Mexiku, dobrodružné peripetie námezdného pilota Oloffa de Wet, který údajně prošel i Prahou, a historii skutečného i fiktivního ostrovního království Redonda, jehož je Marías současným „králem", „šlechtou" jsou tu osobnosti z mezinárodního kulturního života (mj. Pedro Almodóvar, Francis Ford Coppola nebo J. M. Coetze).
Všechno, co bylo, i všechno, co je možné, přebývá na nejistém místě kdesi na rubu času, na jeho černých zádech, a chce to být vyprávěno, myslí si Javier Marías a vypráví to tak, že vše proměňuje v úžasný souvislý tok neskutečné skutečnosti a skutečné neskutečnosti: je to mistrně stvořená, všemocná realita textu. Předpokládá zkušeného čtenáře a odmění ho.