Pandemie

To, co začalo jako docela obyčejná sezonní chřipka, rychle přeroste v katastrofu.
Zpočátku nikdo nepropadá panice, neboť lidé si hned neuvědomují hrozící nebezpečí. Po několika týdnech ale vstupují do infikovaných měst regulární vojska, je vyhlášena karanténa a obklíčená města začínají vymírat - rychle, mučivě a nevyhnutelně.
Šestatřicetiletá Aňa a její rodina, manžel Sergej a šestnáctiletý syn Míša, bydlí v malém domě za Moskvou a jen díky tomu jsou ještě naživu. V noci, den poté, co přestal fungovat telefon a internet, se na prahu jejich domu objeví Sergejův otec, který se je snaží přemluvit k okamžitému útěku, protože kordony, jež brání vstupu do města, co nevidět padnou, vojáci se rozutečou a proudy nemocných, vyděšených lidí se nezadržitelně vyvalí ven.
Aby mohli přežít, musí odtud neprodleně pryč, co nejdál, aby je smrtelná vlna nestačila zasáhnout. Jediné místo, které připadá v úvahu, leží poblíž finské hranice, malé zamrzlé Vongozero s loveckým domkem uprostřed liduprázdné tajgy. Serjoža to tam zná, řadu let sem jezdil na lov.
Několikačlenná výprava, osm dospělých a tři děti, která se dala dohromady docela náhodou, a čtyři auta až po střechu naložená nezbytnými věcmi a kanystry s benzinem míří na sever napříč rychle vymírající zemí.
Je to podivná a nesourodá parta, kterou spojuje jediné přání - zachránit se. Od cíle je dělí jen něco přes tisíc kilometrů, ale cesta se nakonec protáhne na dvanáct nekonečných dnů, plných strachu a obav. Nebezpečí, jež číhá za každou zatáčkou, je nutí, aby nejen mobilizovali všechny síly, ale současně nahlédli do nejtajnějších zákoutí své duše. Dennodenně, každou hodinu, jsou podrobováni zkouškám a musí se znovu učit být lidmi...