Silmámilion

Bylo nebylo, ale ze všeho nejspíš bilo. Bilo se na bicí při Velkém nářezu, při kterém Pán všech Věcí Erár stvořil zemi N'Azdar a poté drahokam Silmámil, jenž má ozařovat svět kouzelných bytostí a příbuzné havěti, aby se ve tmě nepřizabila. Temný pán Šauroň však veřejné osvětlení z rajské říše odcizí, odloupne si z posvátného klenotu titěrného mrňouska čili Věc a zbytek pro jistotu uskladní v břiše sedmdesátitunového prasete, neboť plány na ovládnutí Středníkozemě se uskutečňují snáz s drahocenným rukojmím v sejfu. Rázem zavládne chaos. N'azdarští duchové, vnadné elfské princezny s vadou řeči, chrabří rytíři z rodu lidí, vrásčité vědmy, skeptičtí trpaslíci i další postavičky zařazené jen tak pro okrasu kulis se v dresu Dobra snaží potřít Zlo a podnikají zápas dramatičtější než finále NHL. Kdo v něm zvítězí? Dobro? Pcha! A kam se vesmír řítí a jaké interpunkční znaménko stojí za jeho klíčovou větou?
To nevíme, ale můžete si být jistí, že obrazoborecký opus páně A. R. R. R. Robertse, který si vzal do parády „Gandalfa anglické literatury" J. R. R. Tolkiena (1892 - 1973) a jeho středozemský prolog Silmarillion (1977), rozhodně nemíní dostát zvyklostem žánru fantasy ani patosu hrdinských balad. Ve svém pyrotechnickém zápalu nevynechá autor jedinou příležitost, jak se obout do postmoderní vědy, do soudobé politické novořeči i do „života po životě", který dnes Tolkienovo veledílo prožívá. Ale protože v každém rouhání - i v tom sebetlamatějším - se skrývá především úcta vůči nádheře předlohy, zůstává pachatel potměšilé parodie s panem profesorem za jedno v tom, že nejdůležitější je láska k jazyku, kterým utváříme svět kolem sebe. Ke slovům, na nichž náš svět stojí a s nimiž odchází do zemí Neumírajících.